ENG
<< Zpátky na seznam článků Jak jsme jeli na piknik

Jak jsme jeli na piknik


20.02.2014

Jediné, co mě napadlo na úvod tohohle reportovacího článku je: Fotíme rádi, fotíme dobře, fotíme hodně (poslední dobou) – minimálně dva výroky z těchle tří jsou pravdivé ☺
A hned druhá věc, která mě napadla je, že z toho samýho focení začínám degenerovat. Tohle focení bylo zase jiné (je teda fakt, že by bylo asi smutný, kdyby bylo stejný). Jsou v něm zakomponované prvky jako kámoši jak hrom, členové rodinného klanu, celé lehce protřepané, ale nemíchané a k tomu půjčená zahrada, půjčené autíčko a hodně velká svačina.

V práci se k počítači natáčím tou fotogeničtější stranou a když jdu po ulici, neustále hledám správnou kompozici, což nese nepříjemné doprovodné jevy  - jako např. pouliční potyčku se sloupem (ne a ne mi uhnout z cesty) a nechtěný sběr přírodního odpadu čtyřnohých chlupatých miláčků (a možná nejen těch). Ze spaní mumlám něco o magnetickém lasu a kontrastu a budím se zpocená s hororovými výjevy přeexponovaných ploch.

Místo, abych si kupovala potřebné oblečení, jako každá normální ženská, pobíhám kolem těch nejúchylnějších kousků a ke zděšení nechápavých prodavaček nadšeně hýkám: „To je kouseeeeek, to je čupr na focení!“ Když jsme ovšem dokupovali na focení pikniku růžovou konývku a fialkovej větráček ve tvaru kytičky, tak jsem se fakt styděla a u pokladny jsem si vytrvale koukala na špičky bot..

Takže představu bychom měli a teď jak to doopravdy bylo

Tři měsíce jsme hledali termíny a rušili termíny kvůli počasí a zase hledali termíny, kdy všichni můžou. Tudíž se není co divit, že jsem v předvečer toho velkého dne dostala horečku a v hlavě mi běhaly všechny možné, ale spíš trochu ujeté scénaře typu: zemětřesení 26 stupně Hysterikovy škály, kobylky, nájezd kočovných kmenů ze severu, kde už je štve počasí, útok mimozemšťanů – takoví malí fialový, co se speciálními zbraněmi odstřelují všechny foťáky, Godzilla (ta tu musí být, to je klasika), Hulk (pro mladší generace), kulhavka, slintavka, chřipka šílených olihní, náhlé a nečekané uchlastání se hlavních představitelů státu, což by zemi uvrhlo do chaosu a mohla bych pokračovat hodiny…No, ale díkybohu se nic z toho nestalo (nebo v některých případech žel bohu) a všichni dorazili. Zázrak. Pak že zázraky se nedějí.
I tak jsem ráno pořád ještě opatrně vyhlížela kobylky. 

Když ráno došly holky (celkem jsme byly čtyři), začalo to pravý rodeo. Všechny jsme se překřikovaly, šminky lítaly vzduchem, natáčky útočily ze všech stran, vzduch houstnul lakem na vlasy a vlásenky si postavily vlastní regiment a sešikovaly se v pravidelných útvarech v pokusu napadnout gumičky na vlasy. Atmosféra byla vyloženě bojová, účastníkům se rozšiřovaly nozdry očekáváním a situace se přiostřovala s použitím umělých řas a krvavě rudými rtěnkami. Nutno k dokreslení toho všeho dodat, že kluci seděli jako putičky v koutě a ohromeně sledovali neuvěřitelný sled událostí trvající skoro dvě hodiny. Vedle nové funkce billboarda (viz minulé focení v Ostravě), máme další, ve které se osvědčil Skondr. Svačinář. Za jeho 30 sendvičů, které jím ještě třetí den v práci jsme vděční!

Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné, všichni se nalíčili a načančali, popakovali jsme všechny věci, narvali se do aut, dohrkali jsme se do místa určení (to je tajné, fanoušci a fanynky by pak mohli obtěžovat majitele focením jejich teď už slavné nemovitosti ) a lehce jsme překvapili majitele zapůjčené zahrady, kteří asi celý filmový štáb nečekali.

Organizace nade vše

Během pěti minut jsme ze zahrady vyrobili ateliér, roztahali jsme všude krámy a za tradičního halasu jsme začali „tvořit“. V krátkých pauzách jsme sežrali všechno, co nám bylo neprozřetelně nabídnuto (takže na kobylky došlo ). 

Já se musím bonznout a přiznat, že jsem se do role pan režisér a pan producent v jednom (jsem multifunkční) vžila naprosto dokonale a zorganizovala jsem i pavouky v trávě a odpoledne i berušky udělaly na povel pyramidu.

Ale vyplatilo se. Buzerace je jedním z úspěšných nástrojů, jak ukočírovat partu lidí, přičemž všichni mluví najednou, každej o něčem úplně jiném, ale každý samozřejmě ví všechno nejlíp. Ale všichni víme, že nejlíp vím všechno já  
Nálada neklesla ani přes vysoké teploty, ve kterých nám mejkap stejkach v proudech, ani přes zjištění, že buď budeme fotit proti světlu, nebo budeme mít v pozadí baráky, které vůbec nejsou retro. A nafotili jsme, co se dalo i co se nedalo (mám zakázáno některé super druper kousky použít, ale já si to někam stejně protlačím ) a zajímavé je, že fotky dopadly skvěle.

Takže jsme si zase potvrdili naši filosofii. Děláme, co máme rádi a z čeho máme radost a pak se nám to jednoduše nemůže nepodařit. Mohli jsme si najmout modelky a profesionálního fotografa. Ale my raději zangažovali kamarády a příbuzný, utužili vztahy, užili si srandu a naše fotky mají mnohem hlubší dosah než jen dělat křoví na eshop. I za cenu toho, že by to křoví bylo fakt kvalitní.

Prdlá O’Fishi

PS: Co bych řekla o tomhle novém focení? A proč jsme fotili, když trička máme už nafocené? Protože chceme mít všechno, co děláme vizuálně zajímavé a veselé a retro, čili udělat spoustu fotek je potřeba, abychom měli pak s čím pracovat.

picknick


Prdlá O'Fishi e-mail

Zpátky na seznam článků