ENG
<< Zpátky na seznam článků Jak jsme jeli na IMM 2013 (Italy, Mugello)

Jak jsme jeli na IMM 2013 (Italy, Mugello)


06.02.2014
A taky jsme samozřejmě chtěli zjistit jak nám bude prodejcování slušet. Slušelo! Sice nám lidi ruce neutrhali, ani po ná s neházeli eurama, ale kdo by se divil v tom hnusným počasí...

Trpělivost trička přináší.  

Původně jsme měli mít natisklá a převzatá trička v pondělí tři dny před odjezdem. Ve středu ve 12:00 hod byl naplánován náš slavný odjezd, směr Mugello Circuit, Toskánsko – Itálie. O něco, po telefonátu s tiskárnou jsme odjezd přeplánovávali, trička měla dorazit až ve středu dopoledne, protože tiskárně se rozbil stroj a nestíhali zakázky. Odjezd se tedy posunul na 14:00 hod. (Pořád dobrý – trocha potíží utužuje partu, říkám si..)
Po dalším telefonátu s tiskárnou jsme zjistili, že je nebudeme mít ani ve 12:00 hod, ani ve 14:00 hod (rozbil se další stroj) a nakonec jsme se s tiskárnou „domluvili“, že nám je tedy předají  v 16:00 hod v Plzni, abychom neměli tak obrovské zpoždění. A to už nám dávno padl plán v klidu přespat po cestě, abychom nejeli přes tisíc km na jeden zátah. (No co, stanou se i horší věci, že. Je důležité neztrácet pozitivní náhled na věc. )
Nakonec jsme trička převzali v 19:30 hod na parkovišti u Tesca, kde jsme za celé odpoledne poměrně zdomácněli. Když dorazil pán z tiskárny Ani jsme se nezaobírali otázkou, zda přebíráme, co jsme objednali, popadli jsme krabice, narvali je do kufříků (kupodivu se vešly), já jsem seřvala chudáka obchodníka z tiskárny a vystřelili  jsme rychlostí 100 km/hod vstříc mezinárodnímu dýchánku všech Mini milovníků.

Cesta je cíl!

Cesta zpočátku probíhala pokojně. Pořvávali jsme na sebe vesele do vysílaček, vymýšleli jsme Skondrovi různé přezdívky (není možné zde většinu vůbec publikovat…ráda je ale zájemcům osobně prozradím), smiřovali jsme Čefa s jeho novou identitou rumunského disajnéra Dežo Šustra v rádiovce a teplákách, sázeli jsme se, kolik triček prodáme první den, baštili jsme svačinku a někteří si dokonce spokojeně dřímali (já).
V noci jsme se ještě snadno vyrovnali s problémem Čefových stávkujících světel, takže jsme ho nechali jet prvního na dálkáče. Po příjezdu do Itálie začal slejvák a nám přestaly posledních 40 km dálnice stírat stěrače – co jiného by se nám taky mohlo stát. Takže jsme se v totální průtrži mračen šinuly 70km rychlostí po taliánský dálnici úplně naslepo – já jsem hlásila zatáčky, troubily na nás i kamiony a nervozita stoupala.

Nebyli bysme to my, kdybysme nezaměstnali hned v úvodu pořadatelé

Zvládli jsme to ale hrdinně, ač s trochu ušpiněnejma spoďárama a dokonce jsme celkem hravě trefili i do Mugella. Euforii s příjezdu nám nezkazil radost ani neutuchající déšť. Nicméně jsme se fantasticky uvedli hned po příjezdu. Ač jsme poměrně inteligentní lidi, cesta byla evidentně dlouhá a navíc se nám vyplavilo do krve víc adrenalinu než je zdrávo. Každopádně jsme jak Tataři úplně nesmyslně chtěli projet totálně prochcanou loukou, abychom to měli blíž ke stanu a byli jsme velmi překvapeni, že jsme zapadli do bahna. Oběma autama v úplně rozdílných částech kempu ve stejnou chvíli.  Čefo zapadl míň, takže jsme to pořadatelům vytahujícím skondra landroverem radši zatloukli. Zato jsme s Čefem neváhali a zatímco skondr řešil auto, chtěli jsme být užiteční a jali jsme se stavět náš zapůjčený prodejní stánek. Stánek jsme postavili a zbrkle se řítili pro změnu pomoc skondrovi – po psychické stránce samozřejmě – svými chytrými poznámkami. Stánek byl přesně ve chvíli, kdy nám vytáhli auto, odvát a rozflákán. A to tak, že naprosto, nohy se zlámaly, stříška roztrhala. Takže jsme pro změnu od auta zase letěli ke stánku. Pro pořadatele jsme se stali pravděpodobně hvězdami celé akce. Každopádně jsme se nemuseli nikdy při vjezdu do objektu prokazovat páskami neb si náš všichni pamatovali..

Zbytek dne proběhl poměrně idylicky, až na to, že kluci se na tu výpravu vybavili jak na dovolenou v Karibiku, takže po dvou hodinách v dešti měli oba nohy obalený bahnem a plátěné tenisky neodolaly ani vodě ani bahnu a s večerem se přidala zima. Roztomilé bylo, jak upřímně byli oba překvapeni. A ráno byli taky překvapení – že jim ty tenisky v tom permanentním dešti neuschnuly ☺.

Druhý den jsme dostali náhradní stánek od pořadatele. Třikrát hurá (spíš dvakrát hurá neb nebyl úplně nejlevnější). Čefo naaranžoval naše nejkrásnější trička na světě a my mastili koupit holínky a sváču. Je zajímavé, jak tak jednoduchou akci může zkomplikovat určité střevní puzení, takže jsme hodinu hystericky hledali, kam na záchod a navíc jsme jako zázrakem jedinou ulici, kde byl krám i záchod neustále míjeli a objížděli.
A protože netradičně pršelo, lidí chodilo málo. Jediný, komu počasí nevadilo, byli Britové. Dali si pifko a korzovali si spokojeně bez deštníků a pláštěnek mezi autíčkama a stánkama.

Sobota náš velký den a slavný závěr zájezdu

Sobota po celonočním dešti přinesla velké překvapení. Sluníčko. Bylo opravdu krásně. A tak jsme se spálili. Ale bylo to fajn. Trička jsme prodávali, minimálně do doby, než jsem natřela čefa faktorovým krémem, po kterém vypadal, že má nějakou exotickou chorobu kůže. Zachraňoval to Skondr, který tančil před stánkem. Nakonec jsme ale nikdy nezjistili, kdo z nás prodal víc. Myslím, že to je téma, na které se budeme vděčně dohadovat ještě půl roku.
Kluci chtěli prodávat i v neděli, a tak jsem musela ustoupit demokratické většině a smířit se s tím, že přijedu v pondělí rovnou do práce. Čtyři dny nemytá, s umaštěnejma vlasama, v propoceném tričku se skvrnama neurčitého původu a v holínkách obalených bahnem. V novém deštivém ránu mě tedy lehce překvapil Čefo, který nás vzbudil slovy: „Jedeme okamžitě pryč, už tady v tom zaraným počasí nebudu ani minutu“!!. Neodporavali jsme neb mu tekla slina a tikalo oko. No a tak jsme v deseti minutách zabalili a vyrazili. Bez vyčištění zubů, bez snídaně. 
Cesta zpět proběhla nezajímavě, snad až na to, že se Čefovi zlomil klíček v zámku nádrže, takže musel vypáčit celé víčko a jel zbytek cesty s lepenkovou náhražkou.
To bylo zase dobrodružství ☺

Kulturní referent, prdlá O‘Fishi

PS: Pro ty, kteří mě znají mám ještě jednu zprávu. Rituálně jsem vyhodila spacák. Po 15 letech. Rozpadl se ☺, takže výlet proběhl v podstatě tradičně ☺

 

 


Prdlá O'Fishi e-mail

Zpátky na seznam článků